Poslední řadové album "Master And Everyone" sice vyšlo již před třemi roky, ale asi neexistuje člověk který by nařknul Willa Oldhama z nicnedělání. Počítajíc pouze projekty zásadnějšího typu, máme tu přearanžovanou kompilaci jeho skladeb s Palace, dvě excelentní alba vzniklá ze spolupráce s Tortoise ma Mattem Sweeneym a loňské live album. A dost možná že právě díky spolupráci s veličinami alternativní hudební scény se tenhle chlapík s mrožím knírem, kterého ještě před pár léty znala jen hrstka zasvěcených fanoušků alternativního country dostal do širšího podvědomí. Vydání čtvrtého alba "The Letting Go" se tím stalo napjatě očekávanou událostí. Ačkoliv Oldhamovi je to asi celkem vzato fuk, nelze se ubránit jistému pocitu zadostiučinění protože Oldham převyšuje tvorbu většiny podobných "chlapíků s kytarou" někdy až děsivým rozdílem.
Čím více album "The Letting Go" poslouchám, tím více nabývám dojmu že Oldham vnesl do nových skladeb něco z odkazu společných alb, umění naslouchat druhým a kouzlo decentního kontrastu. Už počáteční zvuky smyčců v úvodní skladbě dávají tušit že "The Letting Go" bude trochu jiné. Tento pocit umocní i výrazný ženský vokál který obstarala Dawn McCarthy jinak vokalistka Faun Fables (Drag City). Zatímco na předešlých albech sloužil ženský hlas hlavně ke zjemnění a harmonizaci zpěvové linky, McCarthy si pro sebe vymínila mnohem větší prostor, její hlas je samostatný, občas se dostává až do kontrastu s Oldhamovým tradičním, smířlivým vokálem. To je spolu se smyčcovými party v několika skladbách něco na co je třeba si zvyknout a několikrát se neubráním pocitu že právě teď toho bylo až moc, ale v celkovém kontextu je to sympatická, citlivě zaranžovaná deska, která po předchozích albech zanechávajících v člověku letmý, spleenový pocit přišla asi v ten pravý čas. Je těžké vybrat několik nejvýraznějších skladeb - může to být hned úvodní "Love Comes To Me" s nádhernou zpěvovou linkou, tichá skladba "Wai", bluesová "Lay And Love" McCarthy vytváří nádherný hlasový "ocásek", ukolébavku připomínající "Big Friday" či opus "Cursed Sleep". Mě nejvíc přirostla k srdci "Strange For Of Life" kdy po Oldhamovo jímavě zlomeném hlasu přijde kytarová linka jak z jiného světa, která se během gradující skladby opakuje ve výraznější podobě se zvonivým soundem akustické kytary vybavené elektrickými snímači a citlivými perkusemi. Pokud se pokoušíte vysvětlit nějakému zabedněnci proč že je hudba jedna z nejúžasnějších věcí na tomhle světě, tahle skladba dokáže během necelých čtyř minut víc než vy hodinami výkladu!