Raritní album D.S.B. skladem! Japonci se s tím obvykle neserou a tihle rozhodně nejsou vyjímka. Defiance of Shit Bastard (to je název kurva!) prostě drtí klasické punkové riffy a znásilňují je podle osvědčeného japonského receptu. Napřed je svážou(nelépe zpětnou vazbou), pak je rdousí (distortion pedálem) a nakonec mučí (obojím zároveň) tak, že vydávají neuvěřitelné zvuky, řvou, kroutí se a všmožně se snaží dostat ze smrtícího sevření. Tomu výsledku se říká japonský hc/punk. No a právě kvůli těm výše popsaným postupům je tenhle styl tak těžko definovatelný, napodobitelný a tím pádem velice autentický a silný. A právě proto je taky spousta těch, kteří ho nemůžou zkousnout a naopak těch, kteří ho oddaně milují. Patřím jednoznačně do té druhé skupiny, ať se to někomu líbí nebo ne. Ta hrubost, hlučnost a jistá krkolomnost mě fascinuje, protože je přetavena v obrovskou intenzitu, která má sílu vás sestřelit. D.S.B. pak pracují občas se skutečně klasickou punkovou strukturou skladeb a proto je celkové vyznění přece jen trochu čitelnější a chcete-li méně crustové než např. u takových Framtid nebo Nightmare. Na tomhle singlu je spousta klasických skandovaných pasáží a je zahrán ve velice slušném tempu. Tím mě občas evokuje např. Paintbox, kteří stojí na jednoznačně hitovém základě, ale není to úplně stejný princip, protož Paintbox zase tolik nepracují s napětím a nemají v sobě tolik temnoty. Tam kde D.S.B. přidají závaží na krk znějí víc jako Gauze, tedy víc jako nálet stíhačky. Dílo zkázy dokonává tradičně nafrázovaný vokál, který masakruje vše a který se tak zoufale snaží napodobit třeba Burial. Ne, Japonci jsou v tomhle nepřekonatelní a jestli to už někoho nebaví číst, ať to nečte a koupí si radši nějakou kapelu, co "není tak trapně zprofanovaná". Já na to seru. Radical punx never die. (Banán)