Zdálo se to jako uzavřená kapitola a ani se nechce věřit, že to trvalo víc než 10 let. No More Dreams of Happy Endings (Jade Tree) je nadosmrti jednou z mých revolučních a nejvíc respektovaných desek v historii mého pohledu na hard core. Megabrutálně podlazenej sound v kontrastu s X na Mikeových rukách, který tam seděj dodnes (to by měl Centropen kšeft), byl pro hard core kids hned po koncertech Ironside a Integrity dalším znamením, že se scéna v následujících letech nebude ubírat dál jen pod šedou kapucou. Posledním řezem do ušních bubínků byl epickej opus Kingdom of Lost Souls (Revelation), po kterým se po Damnation AD na dlouhou dobu uzavřela zem. Jaký jsou Damnation AD v roce 2007? Tak předně, tvrdší než kdykoliv předtím. Zvukový technologie jdou kupředu nespoutanou rychlostí a tak si Ken může dovolit kontrolovat s jednou kytarou celý pódium bez obav nad tím, že by se někdo pozastavil nad nedostatečnou syrovostí. Ačkoliv je z celý desky cítit svěží, moderní závan, nedokážu se ubránit pocitu, že při skládání dal Ken důraz na jednodušší stavbu songů. Pokud se tedy chcete topit ve vzpomínkách, což od vás nikdo neočekává, ale ani vám v tom nebude bránit, připravte se spíš na oprášení atmosféry Misericordia než Kingdom of Lost Souls. Konec konců, Damnation AD si jsou vědomi, že od jejich posledniho evergreenu uběhla nějaká doba a tak i na novince In This Life Or the Next zazní 3 songy, který už byly ke slyšení před léty. Bez okázalejch reklamních triků jsou Damnation AD zpátky a já jsem rád, že začali psát novou kapitolu jejich existence. Stejně jako u 108 je z nich cítit vnitřní síla a touha něco sdělit. To bohužel u mnoha současnejch kapel, dávajících si nálepku hard core, postrádám. (Ivan)