Mám pocit, že tahle deska trochu zapadla v šílenství konce minulého roku a zůstala mainko nedoceněna. Byla by to obrovská škoda, takže se to pokusím alespoň trochu napravit, neboť v novém albu od Envy (jejich první na respektované značce Temoprary Residence, kde vychází např. Mono) se skrývá tolik krásy a bolesti, že má sílu pohnout čímkoliv. Pomalé a náladové nástupy skladeb, kde se v dokonale odměřených dávkách vrství emoce jež jsou vyvolávány s jemnou pečlivostí a jasnou koncepcí a jako by vás omotávaly tenounkou pavučinou. Vy to vše pozorujete a uvědomujete si to, ale jste tak unešeni jejich krásou, že ještě sami nastavíte ruku. A přesně v té chvíli ten jemný kov zastudí jako led a naprosto vás paralyzuje, zamotá se vám hlava a nevíte, co s vámi děje. Pak se vše znovu opakuje, jen ty krásné pavučiny jsou jinak barevné a trvá mnohem déle, než s vámi provedou něco podobného co poprvé. Snažíte se na to být připraveni, ale nemáte šanci, cestu z tohohle labyrintu najdete až odezní poslední tón. Cesta Envy, jež započala před více než 15 lety touhou vykřičet do světa frustraci pomocí nekompromisního a nekontrolovatelného hluku, dospěla s touto deskou téměř k dokonalosti. A naprosto úžasné na ní je hlavně to, že pořád dokáže vypovídat o stejných emocích a navíc s mnohem větší silou. Já osobně jsem se k nim dostal někde uprostřed jejich cesty, tedy přes album All the Footprints....., které je zastihlo na vrcholu jejich výbušnosti, ale už s nezaměnitelným náznakem pozdějšího koncepčního pojetí a relativní sofistikovanosti. Inteligentní agresivita klasického 90`s emo hardcore soundu který definovaly kapely jako Portraits of Past, Policy Of 3 nebo i Downcast měla v podání Envy zvláštní náladu jež v sobě už tenkrát spojila ledový chlad a spalující žár v jedno. Pak přišlo další album, které se jmenuje Dead Sinking Story a na němž poprvé dostala tahle jejich druhá poloha větší prostor než ta první a tím mě lehce zamotalo hlavu. Musel jsem si zvykat a mnohem víc poslouchat, ale to oni přesně chtěli. A Insomniac Doze je přirozeným pokračováním. Klidnější, dlouhé a perfektně strukturované pasáže, jež jsou v některých momentech velice blízko Mono (ano, skutečně velice blízko) nebo Isis (na jejich poslední desce), plně určují náladu celé desky a když jsou pak v několika momentech nemilosrdně rozdrceny výbuchem agrese, tak vás prostě rozpráší na kousky. Mimo jiné i mohutnou silou dokonalého prostorového zvuku. Tahle deska má sílu spojit ty, kteří mají rádi jejich starší, tvrdší a přímočařejší desky i ty, kteří se radši nechají omotávat pavučinami a poslouchají spíš Mono, Red Sparowes, Pelican, GYBE (a věci z Constellation obecně) nebo poslední Neurosis.Tahle deska vás naučí milovat obě jejich polohy. Naučí vás poslouchat a rozumět. Naučí vás milovat Envy. (Banán)