Deska Mono s názvem "Hymn To The Immortal Wind", možná nejsmutnější nahrávka v diskografii Mono. Táhlý melodie poskládaný z několika jednoduchejch tónu jsou často podkreslovaný armádou smyčců a v nejvypjatějších momentech hučí mezi skálami jako ledovej severák. Celý album je i na poměry Mono hodně pomalý, ale taky nejvyrovnanější ze všech desek, co kdy kapela natočila. Jedna skladba plynule přechází do druhý, jeden matnej odlesk nenápadně nahradí druhej , podobnej, ale nikdy ne úplně stejnej. Jako kdybyste šli podél mořského břehu: pořád ucejtíte slanej vítr, ale jednou bude narážet do skal, podruhý do písku. Je zvláštní, že zatímco předchozí alba Mono mi připomínala hlavně vlny a mohutný hory, tady cejtím nejvíc vítr (a teď, když jsem dopsal tuhle větu, jsem si uvědomil, že deska se vlastně fakt jmenuje "Hymn To The Immortal Wind." Úplně mě zamrazilo). Dokonalej zvuk(Mono znova točili se Stevem Albinim) je samozřejmostí. (Aran)