Kdo Mudhoney zná a má je rád, bude z nový desky nadšenej. Kdo je ještě neobjevil, těžko ho zláká něco, co je TAK mimo současný trendy. Under A Billion Suns po zvukový stránce plynule navazuje na předchozí desku Since We´ve Become Translucent - syrovej rock s občasným využitím dechů a hlavně s mocným bluesovým tahem. Boční projekt Monkeywrench (geniální album Clean As A Broke Dick Dog z roku 1992), kterej nejdřív vypadal jako hudební legrácka a nečekaný přiznání právě bluesovejch kořenů, tak s odstupem času vypadá pořád víc a víc jako regulérní deska Mudhoney…

Stačí si pustit třeba „I Saw The Light" z nový desky. Táhlý kvílení Marka Arma s úžasnou Turnerovou kytarou zní jako opilý noční řádění Johna Lee Hookera s MC5 (protože Mudhoney ty heavy/punkrockový kořeny prostě pořád MAJÍ). Na kapele je momentálně vidět, že už několik let nepodléhá žádnejm tlakům ani přehnanejm ambicím, a že si muziku znova a dokonale užívá - skoro jako na začátku kariéry. Slabší desky Piece Of Cake a hlavně My Brother The Cow jsou definitivně zapomenutý.

Neznám snad žádnou jinou druhdy divokou kytarovou kapelu, který tak sluší střední věk. Mudhoney neztratili sklon k drsnýmu punk/bluesovýmu kytarovýmu třeštění, ale zvládají to se zábavným nadhledem místo toho, aby nekontrolovatelně máchali palicema (i když na Under a Billion Suns je pořád dost momentů, kde si já osobně tou palicí s chutí zamáchám - třeba nečekaně politická „Hard-On For War" nebo „On The Move"). Jo, tempa se zvolnily, žádný zběsilosti nečekejte - ale byly by vlastně upřímný? Ne.

A nejlepší věc desky? „Endless Yesterday". Zvláštně smutná melodie, melancholický kytary, ale zároveň pořád silnej ROCK. Mudhoney v posledních letech a tím pádem i na týhle desce hrajou přímo od srdce. (Aran)