Hrdost - to je první slovo, co se mi vybaví v souvislosti s Neurosis. Cesta je těžší a těžší, roky přibejvají, ale tyhle chlápci nemění kurz. Neurosis inspirovali celý legie kapel, který si vypůjčily jejich zvuk a dotáhly to s ním třeba i daleko (Scott Kelly jim shovívavě a s pochopením říká „Neurosis junior bands"), ale originálu se zatím nepřiblížila žádná z nich. „Honor Found In Decay" má v sobě sílu, klid a neotřesitelnou - skoro až děsivou - jistotu ve vlastní schopnosti, který jsou prověřený časem, ne měřitelný zástupem plagiátorů.

Na „Honor Found In Decay" lze uplatnit jen a pouze měřítka, vztahující se na celou diskografii Neurosis; tuhle desku není možný popisovat v kontextu současný scény nebo toho, co vychází třeba tenhle rok. Neurosis stvořili vlastní svět a jakejkoliv pokus přeložit jeho pravidla a řeč do standardního „recenzentskýho jazyka" nutně vyznívá směšně. Pro každýho člověka se ale taky vstup do „světa Neurosis" otevírá a zavírá jinak, takže „Honor Found In Decay" může pro jednoho znamenat stagnaci, pro druhýho totální majstrštyk. Nabídnu vám svůj pohled.

„Pain Of Mind" (1987) a „The Word As Law" (1990) jsem v době jejich vzniku neznal - zas tak starej nejsem. Ale „Souls At Zero" (1992) a hlavně „Enemy Of The Sun" (1993) se mi do hlavy zakously dost výrazně - mám tyhle alba spojený s naprosto základníma, klasickejma deskama všech možnejch žánrů tý doby (Nomeansno, Unsane, Fugazi, The Jesus Lizard atd.). Zlom pro mě nastal s „Through Silver In Blood" (1996). Vím, že pro spoustu lidí je to nejlepší album Neurosis, ale já jednoduše tu neskutečnou porci zla, negace, temnoty, strachu a vzteku nevstřebal - přiznávám se. Stejně jako jsem doslova nevydejchal poslední koncert Swans (který bezmezně miluju) v Akropoli. Někdy je ta hudba prostě až moc silná, nevím... Pokud ale jde o „Through Silver In Blood", toho alba jsem se skoro až bál - a klidně se smějte. Nedávno jsem se k tomu zkusil vrátit, ale musel jsem zase utéct.

Neurosis si mě pak postupně získávali zpátky na svojí stranu díky „Times Of Grace", „A Sun That Never Sets" a „The Eye Of Every Storm". V tý době taky začaly vycházet sólový desky Scotta Kellyho a Stevea Von Tilla (k nim se ještě vrátím) a já začal chápat o trochu víc. „Given To The Rising" (2007) a „Honor Found In Decay" jsou pro mě definitivním potvrzením výjimečnosti týhle kapely: žijeme v době Neurosis, važme si toho.

Tím chci říct, že někdo, kdo vstřebal „Through Silver In Blood" a byl naopak zklamanej třema deskama před „Given To The Rising", může nový album vnímat jinak. Já osobně to mám takhle: „Honor Found In Decay" je prastarej, animální řev, je to triumf vůle a odvahy, je to upřenej pohled do oka hurikánu, je to kurva hudba ze samejch základů tohohle světa - a klidně se zase smějte. Tvrdím taky, že klíč k tomuhle albu je ukrytej na sólovkách Kellyho a Von Tilla, kde se oba naučili zbořit hradbu hluku a představit svojí vizi nahou, zranitelnou, tichou. Na těch deskách je spousta krásnejch a prázdnejch míst, který Kelly a Von Till objevili, aby je pak mohly naplnit rachotem kompletní kapely. „Honor Found In Decay" je přes všechnu tu obrovskou a hlučnou porci decibelů prostě tak nějak lidsky obyčejně smutná, intimní deska. A je to smutek, kterej řada lidí důvěrně zná, jen ho nedovedeme přetavit do tónů a rytmů, jako tyhle chlápci.

Nechci rozpitvávat jednotlivý tracky - každej má tu proslulou „Neurosis note" trochu jinde a jinak akcentovanou, ale nedá mi to: to, co se děje ve druhý polovině „At The Well" nemá v historii rockový muziky moc paralel. Existuje nějaká jiná kapela, která dokáže 25 let od svý první desky nahrát TAKOVÝHLE album? (Aram, Czechcore.cz)