Ve skrytu duše jsem očekával, že Pelican na své novince nepřekonají vynikající album z roku 2005. Byla to chyba. Pelican totiž nejen že The Fire in Our Throats Will Beckon the Thaw překonali, ale na City of Echoes navíc předvádějí jednu z nejpůsobivějších podob současné kytarové muziky. Ano, je pravda, že desky jako The Fire... se natáčejí jen jednou za život, ale Pelican asi mají těch životů víc. Chicagské kvarteto se tentokrát rozhodlo nehledat živočišnou energii a sílu v masách tajícího sněhu a v mohutných přívalech rozbouřených vod. Jejich cesta je zavedla mezi betonové kvádry cizích měst. A zkuste teprve tam, mezi studenými budovami, najít život! Kapele se to ale jakýmsi zázrakem podařilo. Riffy znějí stejně bouřlivě a živelně, přestože mají předobraz v odlidštěné architektuře současných hypermoderních mravenišť lidské rasy. Na místech, kde The Fire in Our Throats Will Beckon the Thaw rozvíjelo potůčky a říčky nenápadných změn, tam City of Echoes útočí razantněji. Ale pozor: Pelican tím ani v nejmenším neztratili svou poetickou tvář. Právě naopak. Jemnější odstín jejich instrumentálního rocku je na City of Echoes stále přítomen (a troufám si tvrdit, že právě jeho aktuální podoby překonávají podobné pasáže na The Fire in Our Throats...), jen získal jiný nádech. Naléhavější. Pelican také zkrátili stopáž skladeb, aniž by ukrojili něco z epické rozmáchlosti, tak typické pro jejich zvuk. Jednotlivé tracky jsou nyní mnohem přehlednější a vy můžete díky tomu obdivovat dokonalou souhru kytarového tandemu Lebec - de Brauw, jejichž instinktivní splynutí dosáhlo na City of Echoes vrcholu. Album je něžné i apokalyptické. Je v něm naděje, ale i vztek a zoufalství. Kolik kapel, které nepoužívají zpěv, dokáže podobně silně reprodukovat tak mocné a osobní pocity? Tato kapela nezní jako žádná jiná.