Ne že by se u jiných desek Smog člověk zrovna zajíkal smíchy, "Rain on Lens" z roku 2001 ale patří bez diskuse k nejtemnějším položkám v celé smogovské diskografii. Deprese s nadějí jsou tu namíchány v poměru 9:1. Bill Callahan jakoby měl po euforickém přijetí alba "Knock Knock" potřebu opakovaně se vracet z výšin nezávislého nebe zpátky na zem. Tentokrát to ale vzal tak důkladně, že se zavrtal pár metrů pod ní. Jeho snahu po odtržení od minulosti vyjadřuje i - pravda jen dočasné - uzávorkování názvu (Smog). Tuhle kolekci deseti drásavých songů je nejsnadnější označit za slow-core, stejně tak tu ale slyšíte inspiraci evropskou verzí hudebního undergroundu a minimalismem. Callahan vytváří vlastní styl, pro který se jen stěží hledají přirovnání - od uvolněného lo-fi inovátorství, folkového songwriterství a laškování s country rockem se dopracoval až k experimentům se stavebními jednotkami skladeb. Pohrává si s barvou a rytmem svého barytonu i jednotlivých nástrojů, stejně jako s trpělivostí neotrkaného posluchače. Velmi podobně, i když pár let před Callahanem, "prznil" bluesové a rockové postupy Captain Beefheart, hypnotická monotónnost odkazuje ještě dále zpátky, až k prvním deskám Velvetů. Smog tuhle cestu, která může docela dobře skončit pověšením kytary na hřebík a rozjímáním někde v poušti (viz Beefheart), v zájmu zachování zdravého rozumu brzy opustil, coby dokument jeho klikaté tvůrčí cesty je ale album "Rain on Lens" naprosto nepostradatelné! V proměnlivé sestavě kapely, kde byl vždy jediným pevným bodem Bill Callahan sám, najdete tentokrát členy Eleventh Dream Day a U.S.Maple a určitě i jejich účast vedla k tomu, že Smog tu v celé svojí historii poprvé zní jako sice hodně divná, ale přesto "běžná" rocková kapela. Kdo tuhle dospělou tvář Smog nezná, nemá obrázek o podivínovi Billu Callahanovi kompletní (A.M. 180)