Je to tak: Bill Callahan pomalu ale jistě stárne. Supper z roku 2003 prezentuje Smog jako zavedenou songwriterskou veličinu, která našla svůj rukopis a teď si v něm docela spokojeně hoví, podobně jako třeba Beck Hansen na "Sea Change". Hudebně jde o nejpřístupnější vizitku Smog, přičemž z kořenů v lo-fi chaosu na první poslech moc nezbylo. Vtipné i nemilosrdně drsné meditace o životě, vlastních i cizích frustracích a obsesích už dávno nelemují disharmonické experimenty (jediným úletem je tu zpívaná mantra "Driving" s výbuchy ohňostroje), ale spíš odkazy na Dylana, Reeda, Simona s Garfunkelem ("Our Anniversary") ale i tradiční country a blues-rock ("Feather by Feather" nebo "Vessel in Vain"). Jasně že je to Callahanovo klasické klamání tělem: stačí se začíst do textů a jste doma! Přizván do studia byl i Jim White, bubeník/génius z Dirty Three a Nina Nastasia Bandu a stalo se z toho velké plus celého alba. Navíc do-it-yourself obal z dílny B.C. tentokrát stojí za to. Přes počáteční pochyby je "Supper" návratná investice. LP verze nyní na skladě. (A.M. 180)