Docela přesně si pamatuju, jak jsem poprvé držel Lowest of the Low. Tenkrát Terror oživili styl, kterej už jen pochodoval jako mrtvej mechanizmus díky Madball a zástupu buranů, který nikdy nešli hloub. Nastala totální mánie, ve který každej německej kinder vlastnil aspoň jeden design trikaTerror. V dalších letech klouzali Terror jen po okraji mýho zájmu. Občas se vyloupnul song, jako třeba Are We Alive na One With the Underdogs, kterej drtil. Je tu nová deska a já zprvu bez většího zájmu vkládám CD do věže. Ale co to kurva? Tahle deska šlape jak svině. Žádný zbytečný zádrhely, snad možná i díky novýmu kytaristovi, kterej nahradil Franka Novince, nastoupivšího do sledu Hatebreed. Přes stylovej obal a citát od Charlese Bukowskiho se dostávám k textům a pozor, taky k vysvětlivkám, který bych v tomhle bookletu fakt nehledal. Trial jsou pár let mrtvý a tady politika nebude. Mám recht, i když po přečtení musím se Scottem v 70% souhlasit. Nejde o žádný intelektuální rozbory, ale co na srdci, to na jazyku a to se cení. Poslední dobou mě docela dostávaj věci, na který bych před pár lety ani nesáhnul. Třeba Death Threat se songem Hated & Proud a teď Terror. Lidský příběhy, frustrace, scéna. Patetický? Možná, ale tahle kapela je tu teď odjakživa a s novou deskou má můj respekt. Není třeba rozpitvávat, jak Terror zní. Každej i ten nejzapřísáhlejší odpůrce týhle kapely to ví. Always the Hard Way ale drží pohromadě víc než všechny předešlý desky dohromady a pro mě je obrovským překvapením po všech stránkách. (Ivan)