Unsane nic nezastaví. Jsou nezničitelní. Zpěváka a kytaristu Chrise Spencera sice před lety ve Vídni zmlátili skoro k smrti, poslední deska "Occupational Hazard" vyšla docela dávno (v roce 1998), Unsane jsou ale pořád tady. A nový album "Blood Run" je přesně takový, jaký očekáváte... drsný, krvavý, nemilosrdný. Tahle kapela je v jistým slova smyslu jako Lungfish: taky si našli jeden zvuk, kterýho se drží jako klíště - protože jsou v něm prostě nejlepší na světě. A jakej je teda zvuk Unsane? Je to zvuk cynickýho, násilnickýho velkoměsta. Je to zvuk nebezpečnejch ulic a černejch osudů, zvuk zbytečnejch smrtí a opuštěnejch výstřelů. V hudební řeči to znamená zhruba tohle: masakrální bicí (bubeník Vinnie Signorelli hrál ve Swans a u Foetuse), doplněný ječící kytarovou hradbou a kulervoucí basou. A Spencerův "zpěv"? Starší brácha Steva Austina z Today Is The Day. "Blood Run" nezná slitování. Stejně jako Unsane, stejně jako tenhle svět. (Aran)