Napadá mě spousta důvodů proč je tohle album jednou z mých nejposlouchanějších desek poslední doby, ale první co mi prolítne hlavou je tohle: "jemu věřím". Jsou desky u kterých zafunguje subjektivní intuice a těch se držím jako klíště. Waitsova "Alice", "XO" Elliotta Smith, Sufjanova "Seven Swans", Iron And Wine s Calexico, Laneganovy "Field Songs", debutní Tracy Chapman album. První tóny úvodní skladby "Dry" a do pomyslného osobního LP fochu se zařadila i poslední deska osmadvacetiletého starce z Iowy, W.E. Whitmora. Je to paradox, ale tenhle chlapík je přes svůj nezralý věk ztělesněním minulosti v tom dobrém, poctivém slova smyslu. Nakřáple rezonující hlas v kombinaci s archaickým soundem evokuje obraz starého muže s vykotlanými zuby zažloutlými od kukuřice, jak na banjo s chybějící strunou hraje mozolnatýma rukama se špínou za nehty tesklivé americana tradicionály. S Whitmorovými písněmi na vás dýchne pokorný duch starých časů kdy vše mělo svůj čas a nejde to uspíšit. Zemité songy s drnčivými tóny banja (úvodní "Dry¨" nebo "One Man`s Shame" se střídají s melancholickými skladbami kterým dominuje akustická kytara, někdy citlivě doprovázená kapelou s excelentními hammond klávesami ("The Chariot", "Red Buds"). Vokál zní tak že by mohl stejně dobře patřit Whitmorovo dědovi.